Chemické postřiky

Ekologické zemědělství se bez chemických postřiků musí obejít a dlouho to platilo také o zemědělství a zahradnictví jako takovém. K podstatnému rozvoji používání chemických postřiků došlo až ve druhé polovině 20. století. Největší problém představují postřiky těžko biologicky odbouratelné (používané byly i ty na bázi DDT či rtuti), které se mohou přenášet dokonce potravním řetězcem.

Zatímco v obchodech narážíme běžně na chemicky ošetřené ovoce, domácí zahrada nabízí alternativu. Chemii je možné nahrazovat důmyslnými přístupy. Prostor zahrady je vhodné rozvolnit, neboť vyslovený stín a vlhko podporuje výskyt houbových chorob (hnilob a plísní). Spálením lze odstranit nežádoucí škůdce, plísně, semena i oddenky plevelů. K dezinfekci půdy lze používat vápnění a popel ze zahradního ohniště.

Pokud se bez použití chemických postřiků neobejdeme, hledíme u prodávaných přípravků především na dobrou biologickou rozložitelnost a nízkou toxicitu pro člověka a necílové živočichy.

Meruňky bez postřiků sice nemusejí mít dokonalý tvar, ale zase mohou být i v biokvalitě.